Zastavení nad současnou tvorbou poezie

Bývalo na světě jen málo lidí, kteří si neukovali veršík a někteří k tomu ještě navíc nepřidali noty pro kytaru. Vždyť je na světě tolik krásných písní. Mnohem více, než těch, kterým cenzorským okem či prostě ze žárlivosti vytrhávali těm hořícím srdcím v jednom okamžiku péra z perutí. A tak k nám z historie naší poezie vane nejeden povzdech básníka či písničkáře nad nevděkem, jejichž verše zapadají do archivů a 20. století o ně nestálo a 21. století je skoupé a jaksi zatvrzelé.

Nedávno jsem četla jakousi učebnici nebo skripta, která slouží k učení o básnících první poloviny 20. století. Spíš je to kádrový materiál, nebo bulvár. Stručný vhled do básníkova života, pak jeho sklony - politické, osobní -, kritika jeho díla, které si nebere servítky a nakonec výčet jeho básnických sbírek. A takový studentík si řekne - hm, proč bych to četl. Tak se něco naučí ke zkoušce, tedy aby něco o tom řekl, dostane známku a jeho znalosti takto nabyté se rozplynou jako pára nad hrncem. A už nepátrá po různých a velmi zajímavých literárních směrech, které jsou inspirující pro rozvoj dalších směrů a způsob tvorby. Občas v knihkupectvích najdeme nějakou řadu českých básníků. Člověk si ve sbírce zalistuje, něco si přečte, pak si řekne - za to nedám dvě stovky a knížku vrátí zpět, kde ji vzal.

Z literárních serverů pomalu mizeli lidé, kteří se snažili něco vytvořit, ale byli záhy utloukáni konkurencí nebo nemilosrdnými kritiky, jejichž jména byla skryta pod nicky, až se otrávili a raději za sebou zametli stopy a smazali své stránky. Někteří už i zemřeli. Alespoň pro pár z nich jsem vytvořila blogy s jejich dílem, které jsem posbírala po všech možných literárních serverech, aby se na ně nezapomnělo.

Brněnské básníky jsem znala v jarém mládí osobně. Pana Mikuláška a jeho paní, Zdeňka Rotrekla se zdviženým ukazováčkem, milého člověka, Klementa Bochořáka, který psal pohádky a chodil v širokém klobouku a rozevlátém plášti, někdy jsem s nim sedávala a povídali jsme si. Nedlouho před smrtí mi věnoval básnickou sbírku Proudění. Byl to i pan Vladimír Bařina, můj učitel literatury na gymplu, básník, který miloval Ortena a také pana Ivana Blatného, kterého jel navštívit do Anglie a to ho stálo kariéru středoškolského profesora. A také paní Květu Legátovou, která učila literaturu na Střední knihovnické škole a byla to nádherná dáma.Je autorskou slavného díla Želary. Tato doba trvala čtyři roky mého života. Roky, které se zaťaly do mého srdce a už ho nepustily tomu zapšklému světu, který počítá básníkům slabiky, vyčítá jim jejich politické přesvědčení (nikoliv ambice, to nikdy, až na malé výjimky), zavírá je do vězení, ubližuje jim tak, že nakonec buď utečou, nebo se uchýlí do samoty a v ní při doutnající svíčce i zemřou.

Dnešní den jsem začala hudbou, den, který otevřel dveře do babího léta, které umělce inspiruje, přímo s nimi třepe - zachyť tento čas, jeho vůně, krásu, sluneční jas i smutek mlhavých dálek. A pokračuji v něm básníky, kteří dokázali dát i kouzlo čadícím komínům na městské periférii, neupraveným zahrádkám vonícími mámivou vůní spadlého ovoce a křivým plotům, které rozhraničují louky nebo pole se slunečnicemi, které klopí své zlaté hlavy k zemi, aby si ulehčily od těžkých semínek.

A tak, jdu Brnem a odevšad na mne doléhají verše, vidím mlhavé podoby jejich postav a toužím je chytit za kabát a přitáhnout zpět čas, kdy tu ještě byli a člověk si mohl k nim přisednout a naslouchat jim.

Poezie je neuchopitelný záchvěv duše, která se spojí s nekonečnem a slovy svědčí o dobru, kráse a věčnosti i o Bohu, o světě a jeho zázračných chvílích. Básník smí všechno, než mu někdo zlomí křídla.