Skoro smutný den

Skoro smutný den

 

Druhý den se vlekl jak unavený poutník,
pršelo zase, jak zvykem v říjnu.
Trápil mne můj poraněný kotník,
pojedu domů včas a trochu si snad zdřímnu.

 

Do ztichlé zahrady jsem se z okna dívala
a pořád jsem váhala jít domů,
Na něco možná tady čekala,
pod dohledem těch starých a nádherných stromů.

 

Ten déšť do listí stromů vytrvale padal.
Smutek mne popadl za duši,
v tom telefon ticho přeruší.
Haló, jste to vy, slečno? Tady čeká Adam!