Rozpadání se v pomalém pohybu bytí

Jsme šťastné manželství
podle našich přátel.

Ale tíha údělu klesá níž a níž.

Spíš vedle mne a tížíš mne.
Chci ulétnout do noci, do tmy
před rozpadáním se
- v naší posteli.

Budík mlaská - odměřuje čas.

Každou nocí jsme blíž věčnosti,
každou nocí jsme více vedle sebe
a bojím se přiznat, že dávno jsi sám
- je mi to tak líto.

Tam, do té prázdnoty jen tam
třeba uložit tajné myšlenky
a nechat je přemlít do pravdy o mně.
Tělem jsi blízký a tak vzdálený
- mým snům, mým představám !

Lžu ti bez ostychu a bezeslov.
Je to polopravda o mně.

A ty tu ležíš, s rukou přes mé břicho,
zbytečný pro mne a přeci stále můj.
Co chci ? Nevím sama, já nevím.

Jen nechci se rozpadnout a nebýt.
V těch rituálech štěstí.

Téměř jak umírající v tichém koutě
co tápe rukama v touze ještě být tělem
tak ty si přitahuješ mne
a šťávou pokropíš mé břicho.

Tak v pomalém pohybu bytí
v rytmu mlaskajícího budíku
v navyklém tempu
do rozpadu svých těl
- se milujeme.