Portrét

Kdyby býval nebránil mi stud
řekla bych si, ale v myšlenkách tvých
bylo tolik síly a pocitů mužských,
že jsem měla strach, abys mne nezranil.
V rozechvění ti to jen sama říkám,
co mohl jsi mi poznat v pohledu,
ale díval jsi se často někam jinam.

Na stole ještě notový papír rozepsaný.
Rozeznělý tak, až tají se mi dech,
když jsem spatřila pozlacené stíny,
na portrétu v jasu pozdního léta.
Políbil jsi mne ještě na schodech.
Já jsem vrátila, zcela rozechvělá,
jak je možné taje věcí těch,
přinutit myšlenkou, aby se rozezněly !

Kolikrát mé ruce zatoužily,
dotknout se tvých, však dotknu-li se přec,
v plátky bílých růží by se proměnily,
padajících času napospas.
Jak plátky z růže čerstvě utržené,
tak víčka očí, když chce se tolik spát,
a ještě tak dlouho hledím pod ně.

Hodiny mohu tak proležet v aksamitu,
aniž bych cítila, že ubíhá můj čas,
hledíc na portrét, nakreslený v mžiku,
v němž míhá se světlo, temnota i stíny.
To vzpomínky na muže co nedaly snít,
jakoby mi zpíval vzdálený hlas,
slova prokletá, od Baudelaira.

Má mysl zabodne se v tichu,
pulsuje čas ve spleti osamělého splínu,
v tom projasněném, tichém zátiší.
Kolik mi ještě zbývá tak rozkošných chvil
a co každá z nich mi právě tebe připomíná ?
Z tvé hudby kdo opojné víno pil,
okusil přitom vášeň Beethovena.