Pochybnosti

  Odloučení bolí, víc než umím říci,
v slzách si čtu tvé krásné dopisy.
V duchu tě vidím, jak kráčíš v suchém listí,
mám se k tobě vrátit, co lásko má, co myslíš ?

I pro mne tak krásně voní spadlé listí,
ve vzduchu vznáší se z ohňů bílý dým.
Snad sbíráš ovoce a snad na mne i myslíš,
Teskníš vůbec po mně ? Copak já vím ...

Z okna se dívám jak táhnou k jihu ptáci,
dívám se tak často do nebe.
Na něm je vidět, jak mění se časy,
a havrani jsou tu - ty zima tak nezebe.

Ale jejich hlas je jako skřípot dveří,
do kterých vchází nezvaný host.
Nečekám nic, jen srdce si tak věří,
ale ještě tu leží naše minulost.

Chtěl jsi tak změnu, že zapomněl jsi, drahý,
co jsi mi vždycky tak v pravdě sliboval.
Jiná žena však tě okouzlila záhy,
a nedbal jsi toho, co se mnou jsi udělal.

Byla jsem jak rána, co se špatně hojí,
hodně jsi mne, lásko má, hodně poranil.
Vše se ve mně vzpírá, trochu se tě bojím,
nebyli jsme spolu tolik, tolik zim.

A dnes, když čtu si tvoje milé řádky,
věřím, že jsi můj cit už pochopil.
Chceš po mně, bych vrátila se zpátky ?
Nevím, co dělat mám - kdo by mi poradil ?

Odpouštím ti lásko, nemohu však jinak,
než se tě v duchu po pravdě ptát.
Když se zas vrátím, budu trochu jiná,
budeš mne i přesto, jak dřív, milovat ?