Osudová

Byl schopen pro hudbu si rozbíjet hlavu.

O stromy, o skály, by vydaly svůj tón,

a provázky vázat struny zpřetrhané,

pro hudbu, jen pro hudbu , můj Pane,.

a pro chvíli jak tě víc zaskočit a mít.

Ale tak obtěžkán touhou také tak znít.

A stát se nástrojem ztělesněné vášně.

Poslouchat v tichu jak je to s bytím,

když člověk, slabý, neduživý a křehký,

už v dětství, pod tíhou, si sedne k pianu,

a tlustými prsty až do krve sedranými,

pokouší zajít na samý práh hudby.

Tak obtěžkán touhou to vyslovit.

V hlubokých tůních přečisté lásky,

v červnových jitrech, sluncem požehnaných,

ve večerních soumracích, s touhou panice,

čekat na to zvláštní a jemné souznívání,

člověka a přírody a lidské samice,

a k vrcholu až dovést své zvláštní milování.

A obtěžkán osudem a stále tak svůj.

Poslední tóny symfonie - ztrhané rysy bolestí,

ve večerním soumraku, pěstí na brány bije,

troufalé, drzé a zpupné lidské neštěstí,

a já tiše v koutku samého bytí,

se toužím rozlomit a být svou lepší částí.

Tak obtěžkána svědomím a neduživou vinou.

Nevím, jak navázat zpět na tento svět.

V tom večerním tichu, za padajícího listí,

procitla jsem ze snů a hledím na vše znova,

přes prizma své lásky, hudby a dávných příslibů,

že hudba a umění lidské svět na kolenou spasí.

Právě jsem v tichu dohrála Beethovena.