Jak se táhnul den

05.10.2008 05:50

 

Myslím na to, jak se táhl den.
Nenaplněný, zahalený mlžným oparem,
se svítícími monitory počítačů,
vřeštícími mobily a lidmi,
narvanými parkovišti,
narvanými obchody,
nervózními davy.
 
Ptal jsi se, zda máš dnes večer příjít.
Ne, toužím být dnes sama.
 
Ale teď, spánek v nedohlednu.
Vypínám televizi,
nechci už znát konec filmu
byl příšerný, drtil mne až k zemi.
Mám knihu, co se nedá číst.
Pokojem se plouží líná hudba
jak mlha z kouře cigaret
je nesmyslná a dráždí svou nestoudnou pomalostí.
Otvírám okno.
 
Je už z podzimu.

Vzduchem se táhne vůně kouře,
kdosi se hádá o právo svého klidu,
topol šustí povadlými listy,
v dálce jsou slyšet tramvaje
a je mi nějak zima.
Procházím bytem, dotýkám se věcí.
Na co jsou ?
Sebrané jen tak,že byly chvíli hezké.
A nic z nich není.
 
Chybíš mi.
 
Mám přesládlé pocity a jsou k neutišení.
Toužím se s tebou milovat.
Toužím tě týrat žárlivostí.
Toužím ti nalít čistého vína.
Nejsi tu.
Odraz pouliční lampy ruší stíny noci
které usedají na bílé stěny s obrazy
a všechno je tak děsivé
a tak smutné
tak opuštěné a neskutečně včerejší.
 
Mám strach .
 
Přepjatý mozek vysílá alarm,
a černobílé vidiny psychoticky vypjaté
smazávají tváře známých lidí.
Nechci na nikoho myslet
nechci na nic vzpomínat.
A přece, chybí mi tvá přítomnost
víc než kdy jindy,
nevím zda mám ti zavolat.
 
Miluji tě.
 
Do okna se opřela půlnoc.
Hodiny na věži mi probíjejí mozek.
A já ještě stále nespím.
S očima upřenýma do tmy,
s tíží jež se nedá popsat
už chápu hrůzu osamělých lidí.
Ve tmě a zpaměti vyťukávám tvé číslo.
 
Tvůj mobil je vypnutý.
Zpět